Letošní soutěž jsme okopírovali od té loňské. A proč ne? Loňský víceboj se mladým modelářům docela líbil a přiznávám, nic lepšího jsme za ten rok nevymysleli. Jen jsme některé disciplíny trochu poupravili a vyhlásili jednu úplně novou. Musím pochválit všechny účastníky, že soutěžili s plným nasazením ve snaze dosáhnout co nejlepšího výsledku. A to i naše juniory a jedinou modelářku Sáru. Bylo moc hezké sledovat jak naši nejstarší svěřenci usilovně lepí papírové házedlo a pokoušejí se s ním co nejlépe zamířit na cíl a nebo jak pobíhají po areálu letiště a spolu s malými cvrčky se snaží ukořistit co nejvíce papírových žetonů.
Orientace v areálu letiště – trochu tajuplný název vzniknul proto, abychom děti do poslední chvíle udržovali v napětí, o jakou disciplínu jde. Bylo to ono již zmíněné hledání papírových žetonů, které jsme ukryli ve vymezeném prostoru letiště. Než se někteří nerozhodní modeláři rozhoupali, tři nejúspěšnější, tj. Míra Huk, Martin Hájek a David Szöllösi měli žetonů plnou náruč. Po skončení časového limitu jsme dohledali tři žetony, z nichž zvláště ten připnutý k větrnému pytli vyvolal velký rozruch. V šest hodin ráno, v bezvětří, totiž pytel visel dolů, ale během soutěže jej vítr nafouknul a tak žeton zůstal skryt i před naším dvoumetrovým modelářem Adamem. A dva žetony dokonce nenalezli ani vedoucí, kteří je ukrývali. Škoda, že jsou papírové. Mohli bychom příští rok vyhlásit, že kdo je najde, obdrží zvláštní prémii. Třeba pětinásobek na nich uvedených bodů. Už teď jsou ale nejspíš beznadějně rozmoklé.
Vrh koulí, hod diskem, hod granátem – je vidět, že naši modeláři za ten rok vyspěli. Dosažené výkony jsou určitě lepší než ty loňské. V době konání těchto disciplín jsme byli na letišti bez rodičů, takže letos odpadlo popasování soutěžících se svými tatínky. Jak se hází granátem (dobrá průprava pro házedla) dětem předvedl náš nejlepší „vrhač“, pan vedoucí Blaschka. I těm nejlepším na něj ještě pár desítek metrů chybí.
Soutěž zručnosti – další tajuplný název disciplíny, pod kterým se skrývalo skládání rozstříhaného papírového obrázku. Byl to obrázek, který většina modelářů dobře zná, protože jsme si jej vypůjčili z našeho asi nejoblíbenějšího diplomu – jedná se o černobílý dvojplošník. Inovací oproti loňsku bylo, že tentokrát i mladší modeláři skládali obrázek ze stejného počtu dílů, na druhou stranu jsme jim ale ulehčili situaci tím, že po celou dobu skládání mohli své snažení konfrontovat s předlohou položenou před nimi. To starší žáci a junioři si museli poradit bez předlohy.
Slalomový běh – z pomůcek posbíraných ze všech koutů letiště (židle, košťata, prkna, cihly apod) jsme sestavili překážkovou dráhu, kterou měl každý modelář za úkol proběhnout co nejrychleji. Všem nám velmi zatrnulo, když na trať vyrazil Martin Hájek. Martin v jedné zatáčce „chytil“ smyk a narazil bokem do vyčnívající trubky. Modřina jako hrom a jak se zdálo, ještě větší tragédií bylo zničení Martinova nejmilejšího trička. Bylo patrné, že všichni soutěžící, kteří na trať vyrazili po Martinovi, si na záludnosti vytýčené trasy dávali velký pozor, takže se i přes začínající déšť naštěstí už nic nestalo.
Papírové házedlo – s papírovým házedlem jsme si letos hodně vyhráli. Sehnali jsme dostatek pastelek, takže součástí první disciplíny bylo vedle hodnocení preciznosti stavby také posouzení vytvořené kamufláže. Mohli jsme si to dovolit, protože v čele hodnotící komise stál zkušený maketář, pan Bartík. Pak následoval hod na cíl. Zde nás hlavně vilémovští kulišáci pěkně převezli. Na trup nalepili řádnou porci plastelíny, takže se jim s takto zatíženým modelem velice dobře mířilo. Naše protesty smetli konstatováním, že to v pravidlech nebylo zakázáno. Tak jsme před třetí disciplínou, kterou byla délka letu, honem rychle upravovali pravidla. Tady by ta plastelínová boule fungovala ještě lépe. Proto jsme ji zakázali a před každým pokusem pro jistotu překontrolovali, zda je model řádně vyvážen. Nakonec jsme se zbytky házedel uspořádali tříkolovou soutěž v letu na čas. Vypsali jsme zvláštní prémii pro toho, kdo dosáhne během jednoho letu času 10 vteřin a více. Několik modelářů se sice tomuto času přiblížilo, ale prémie nakonec udělena nebyla.
Test – tak to jsem si zase jednou naběhnul. Já, který příliš dobře nechápu, proč vlastně letadla létají, jsem si neuvědomil, že mezi vedoucími jsou dva téměř profesionálové s obrovskými teoretickými znalostmi. Totiž pánové Bartík a Krčmář. Každou otázku mi rozcupovali. Velmi zdatně oba pány doplňoval „diskutér laik“, malý Vašek Šulc. Nakonec jsme se dohodli, že test využijeme pro zvýšení odborných znalostí našich svěřenců, ale výsledky testu do celotáborové soutěže započítávat nebudeme.
Soutěž balzových házedel – jaký by to byl tábor, kdybychom nezařadili alespoň jednu regulérní, tj. desetikolovou soutěž házedel. Soutěž byla zpestřena tím, že ten večer se členové aeroklubu rozhodli cvičit s nováčky starty a přistání větroňů. Dělili jsme se spolu o záložní přistávací dráhu a tak museli vedoucí dávat na děti velký pozor.
Běh na Ranou – mezi modeláři velmi „oblíbená“ disciplína. Startovalo se sice v pětiminutových intervalech, ale během závodu se na trati vytvářely nejrůznější skupinky. Snad proto, aby nikomu nebylo smutno. Jen ryzí závodníci na nic nečekali a pelášili směrem k vrcholu ve snaze pokořit loňský rekord Honzy Budaie. Především Mirek Huk od něj nebyl moc daleko.
Škoda jen, že jsme tak dlouho otáleli s vodními disciplínami, až byl bazén vypuštěn a my museli zrušit slalom s lodičkou a závod na nafukovacích matracích. Příště budeme muset tuto část modelářského víceboje zorganizovat lépe.
Vyhlášení výsledků soutěže jsme provedli na závěr prostředního táborového víkendu. Dětem jsme předali diplomy a s těmi, kteří zůstávali, se rozloučili. My jsme se museli v neděli večer vrátit domů.
Zdeněk Hykš