Tak na poli se vzrostlým ozimem jsme ještě nelétali. Navíc na poli rozbahněném po vydatném nočním dešti. Než jsme urazili zhruba 300 m od zaparkovaných automobilů na startoviště, měli jsme na holínkách nabalenu silnou vrstvu bahna. Veliké štěstí bylo, že během soutěže nepršelo, pole vyschlo a my se po něm mohli pohybovat přeci jenom lehčeji. Během druhého soutěžního kola sice zahrozila přeháňka, ale ta nás nakonec o chlup minula a vypršela se na poli sousedním.
Soutěžní plocha byla rovná a přehledná, ale stejně se na ní vyskytovaly nějaké divné turbulence. Alespoň my jsme ještě nikdy neviděli tolik soutěžních letů bezvadně vypuštěných modelů, které končily „polovičními“ a nebo dokonce ještě kratšími časy. O spoustě při vleku vzpažených křídel ani nemluvě. Přesto byla k vidění řada hodnotných výsledků. Konečně je to mistrovství republiky, tedy závody těch nejlepších. A házedláři mě doslova ohromili. Naši modeláři se přes zimu o dost zlepšili, takže jsme opatrně pomýšleli na umístění v první desítce, ale to ještě budeme muset sníst hodně knedlíků a postavit spoustu nových modelů, aby se nám to podařilo. Nakonec jsme byli o fous lepší v kategorii A3, kterou děti nemají příliš v lásce a berou ji jako kategorii doplňkovou. Adam Trojan dokonce dosáhl v juniorech na stupně vítězů. Po házedlářském mistru Luďkovi Třešňákovi to je teprve naše druhá „bedna“ v historii klubu. Adam měl sice tendenci zlehčovat svůj výkon tím, že soutěžících juniorů se moc nedostavilo, což jsme ale smetli tvrzením, že k účasti na těchto přeborech bylo nutno splnit kvalifikační limit a ti, kterým se to během krajských přeborů nezdařilo, zůstali holt doma.
Vyhlášení vítězů republikových přeborů proběhlo již za velice pěkného počasí. Hotovo bylo ve čtyři hodiny odpoledne. Poté, co jsme oklepali zbytky bahna, jsme se rozloučili s pořadateli a známými, nasedli jsme do obou automobilů a odjeli zpět na ubytovnu. Cestou jsme si slíbili, že se pokusíme příští rok sehrát ještě důstojnější roli.
MČR mládeže 2013, „co se dělo před a po soutěži“
Soutěž pro nás začala již v pátek kolem poledne, kdy jsme narychlo opustili svá pracoviště, doma se sbalili a shromáždili před klubovnou, odkud byl naplánován odjezd obou automobilů. Naštěstí jsme letadla plus příslušenství sbalili den předem, takže jsme pouze přiložili silnou svačinu a mohlo se jet. K naší lítosti chyběl Honza Weisgerber, který musel z rodinných důvodů zůstat doma. Ve Šluknově jsme přibrali Martina Hájka a v Liberci v Domově mládeže Adama Trojana. Zde jsem zavzpomínal na léta minulá, protože jsem sám tento „ústav“ navštěvoval před dlouhými čtyřiceti lety. Do Náměšti na Hané, kde jsme měli rezervováno ubytování, jsme dorazili za úplné tmy. Po zabydlení nastala likvidace a vzájemná ochutnávka dovezených potravin. V té záplavě řízků měla velký úspěch sekaná paní Suchardové podpořená kyselými okurkami a nakládanými paprikami. Pan Sucharda totiž zastává heslo: „co bych to nepřibalil, když mi vše až na místo doveze automobil“. Po desáté hodině nastal podobný scénář jako na táboře, tj. zahánění dětí na lůžko. Tentokrát se nám to příliš nedařilo. Zatímco my zmoženi únavou jsme usnuli kolem půlnoci, na dětském pokoji se prý tlachalo až do dvou ráno. Jistě k velké radosti zde ubytovaného výpravčího českých drah. Přestože statečně tvrdil, že mu to nevadí, druhou noc se pro jistotu opil a naše vyrušování tentokrát docela určitě neregistroval. O to krutější bylo druhý den vstávání. Hlásit jsme se měli do osmé hodiny a tak jsme děti tahali z postele již v půl sedmé. Po společné snídani následoval odjezd na soutěž. Jak soutěž probíhala, popisuji výše.
V sobotní podvečer jsme se vrátili na ubytovnu. Již předem totiž nejzkušenější cestovatel pan Sucharda naplánoval, že na cestu domů týž den nebudeme mít sílu. Musím potvrdit, že měl pravdu. V Náměšti na Hané jsme tak strávili příjemný podvečer podpořený návštěvou místní vyhlášené restaurace. Během dne si děti osvojili základy „hanáčtiny“ takže toto nářečí vesele prznili i v restauraci, až je musel pan Sucharda krotil, aby na nás domorodci nevzali vidle. Tlachání o čemkoliv pokračovalo až do ranních hodin, o čemž ovšem unavení vedoucí ani ovíněný zaměstnanec drah neměli ani zdání. Těžké bylo druhý den vstávání! Nakonec jsme odjezd zvládli před desátou. Podle plánu jsme se vyfotili u tabule označující začátek naší družební obce Vilémov u Litovle a pokračovali do Javoříčka do známých Javoříčských jeskyní. Návštěvu jakéhokoliv hradu sice děti tvrdě odmítaly, ale proti jeskyním neměly nic. A povedlo se. Jeskyně se moc líbily. Následoval oběd v Bouzově a prohlídka parku místního hradu. Víc jsme z důvodu časové tísně nezvládli. Na parkovišti v Mohelnici již přešlapovala druhá část výpravy, totiž paní ekonomická ředitelová, paní Suchardová. Po zkompletování výpravy jsme vyrazili směrem na sever se zastávkou v Liberci, kde jsme opět odevzdali našeho „medailistu“ Adama do péče vychovatelů Domova mládeže v Zeyerově ulici. Domů jsme dorazili těsně před setměním. Maminky nás sice očekávaly již od oběda, ale já si myslím, že s takto prožitou nedělí byli spokojeni všichni účastníci letošních republikových přeborů.
Zdeněk Hykš