Jejda, jejda, tak už i v Mladé Boleslavi jsou problémy. Ve středu 8. května zde pan Martínek pořádal modelářské závody nazvané „Jarní mladoboleslavská“. Kategorie házedel, větroňů A3 a gumáčků P30 pak doplňoval pan Jiránek vloženou soutěží modelů F1H a F1G. Tedy měl doplnit. Proč se tak nakonec nestalo, je docela smutné vysvětlení. Vítr bohužel foukal v tak nevhodném směru, že jsme se museli přesunout od dráhy, na které probíhal silný letecký provoz o kus dál k dráze druhé. Odtud ale vítr zanáší výkonnější modely na pozemky nepříjemného holandského zemědělce, který prý po nich střílí a pokud přistanou na jeho pozemek, vyžaduje odškodné za vzniklé škody na porostu. Bude to asi stejný škrt jako všichni naši obchodní partneři z Holandska, kvůli kterým je u nás ve firmě velmi populární rčení: „Co Skot zahodí, to Holanďan zvedne“. Jako zahrádkář amatér chápu, že nikdo není nadšen, když po jeho poli běhá stádo modelářů, ale neumím si představit, že bych někde v Holandsku střílel po modelech a nebo je zabavoval do vyplacení náhrady škod za zdupaný šnytlík. V praxi to bohužel znamenalo, že se zcela zrušila soutěž pořádaná panem Jiránkem a zůstaly jen Martínkovic kategorie házedel, větroňů A3 a po chvíli váhání a dohadování i P30. Popisované problémy ale nejsou spojené jen s jedním letištěm či zemědělcem urputně hájícím své polnosti. Takto jsme pronásledováni i jinde. S naším ideovým vůdcem Pepou Bartíkem jsme smutně konstatovali, že modeláři jsou čím dál častěji považováni za škůdce nebezpečnější jak Mandelinka bramborová či Plzák španělský a takto i potíráni.
Ale zpět k soutěži. Po obloze se honily poměrně dramatické mraky, které se občas roztrhaly a vykouklo sluníčko Ale ani jednou nesprchlo. Ta velice silná průtrž mračen nás potkala až při cestě domů kousek od Bělé pod Bezdězem. Chvílemi se vítr uklidňoval, takže nemodelářské počasí střídala krásná startovní okna. Do těchto oken jsme se museli trefit se šedesáti lety házedel a třiceti lety větronů A3. Ještě štěstí, že nemáme P30. Někdy se nám to povedlo, občas ale ne. Výsledkem byly poměrně rozhárané výkony, které ale na několik míst na bedně stačily. Nezbylo pouze na oba vedoucí.
Celá soutěž opět probíhala v klidu a pohodě a i na našem stanovišti panovala poměrně pokojná atmosféra, kterou narušilo jen několik drobných incidentů. Starší pan vedoucí chtěl postupně uškrtit všechny tři naše naděje ať již za dvouvteřinové házedlářské pokusy (strpět tři hody zkušeného modeláře házedlem vlevo by nedokázal ani ten nejmírnější vedoucí v Čechách), na poslední chvíli odvrácené pokusy o hod házedlem po směru větru, či šílený trysk nejmenovaného modeláře Honzy W. při startu svého modelu A3 do poměrně silného větru. Ale děti vědí, že to s tím škrcením nemyslím až tak moc vážně a i ostatní modeláři si za ta léta již zvykli, že nejhlučnější na závodech bývá ta banda z Vilémova.
Opět jsme v klidu dohledali ulétlé modely, sbalili, zlikvidovali zbytky řízků a počkali si na vyhlášení výsledků. Jak již bylo řečeno, zbylo i na některé z nás. S kolegy z ostatních klubů jsme se tentokrát loučili trochu vřeleji. Byla to pro nás poslední soutěž jarní části sezóny a tak se uvidíme opět až na podzim, konkrétně v České Lípě na našem Žuchu. Poděkovali jsme ještě hlavnímu pořadateli za hezkou soutěž a vyrazili k domovu. Za slušné výkony jsme děti v Rumburku odměnili zmrzlinou. Odrazili jsme při tom několik dalších dotazů, zda v pátek nebudou špekáčky a létání s RC. V dílně jsme vyložili náklad a vydali se domů na pozdní oběd.
Z. Hykš