Tyto závody pořádali agilní modeláři z Terezína. Při příjezdu k malému letišťátku jsem sice měl obavy, zda se všichni na tak malý prostor vejdeme, ale příliš nefoukalo a tak se ukázalo, že toto nebude vůbec žádný problém. Navíc, pro nás milovníky přírody se naskytl velice hezký pohled na podstatnou část Českého středohoří, kterou bylo možno z tohoto místa zhlédnout. A příjemné bylo také setkání se spoustou známých a nám milých modelářů. Ať již to byli ti, které na svých soutěžích potkáváme poměrně často nebo ti, které vidíme jednou, dvakrát do roka. A velikou radost jsem měl ze setkání s panem Klímou z Roudnice a nebo terezínským panem Špičkou. Za těch několik let, co jsme se neviděli, jsem na ně často myslel. Setkání s nimi bylo nečekané, o to ale příjemnější. Naopak trochu s výčitkami jsem myslel na našeho Adama Trojana, kterého jsme museli vzhledem k malým dopravním kapacitám nechat doma. Adam měl sice v tuto dobu kvalifikační limity dávno splněny, ale myslím, že v těchto mimořádných podmínkách by si určitě zlepšil své osobní rekordy. Bohužel, do Favoritu se vejde jen pět lidí a i ti byli obloženi krabicemi s letadly či batohy s vybavením od maminek.

Soutěž byla vyhlášena s časově omezenými koly. Jak jsem se již zmínil při jiné příležitosti, počasí bylo trochu poťouchlé, protože krásná startovací okna střídaly dlouhé chvíle, „kdy to prostě nenosilo“. Museli jsme si dát velký pozor, abychom se vedle zkušených mazáků čekajících na to nejlepší počasí také dostali včas ke slovu. Navíc jsme od samého začátku cítili, že dnes by to mohlo vyjít. V házedlech chlapci poprvé odzkoušeli své nové modely a i v kategorii A3 tentokrát zůstala v krabici letadla poslední záchrany – školní modely Gino. Což se pozitivně projevilo na výkonech v obou kategoriích. V házedlech se Honza Weisgerber s Petrem Blaschkou dostali na stupně vítězů a kdybychom je nehodili do vody s úmyslem nechť si to odlétají bez našeho dozoru, mohlo to být ještě lepší. V kategorii A3 jsme si my vedoucí režii závodů vzít nenechali. Sami jsme vyhlíželi termiku a hulákali na naše svěřence, kdy mají vlekané modely vypustit. Vcelku se to dařilo, byť drobná komunikační nedorozumění tam byla. Ta se ale naštěstí na dosažených výsledcích neprojevila. Tentokrát jsme dokázali držet krok i se zkušenými modeláři, většinou členy rodinných týmů. Ti byli nakonec o malý krůček před námi, ale tentokrát skutečně jen o malý krůček. Honza Weisgerber se dokonce protlačil na třetí místo mezi žáky.

A jaké bylo celkové hodnocení? Tentokrát se nám do výsledkové listiny moc hezky kouká. Když vezmu v úvahu ještě dodatečně odlétanou soutěž kategorie A3 Přeboru mládeže Středočeského kraje, vychází nám příjemná statistika. Tři naši svěřenci se celkem devětkrát pokusili o kvalifikační limit a pokaždé se jim to podařilo. Navíc v šesti případech to znamenalo umístění na stupních vítězů. Však jsme cestou domů museli nabyté sebevědomí trochu chladit. K tomu, abychom se vyrovnali těm nejlepším, je ještě daleká cesta. Plánujeme, že konečně s dětmi přistoupíme ke stavbě ještě výkonnějších modelů, na což ovšem reaguje můj kolega vedoucí Petr Blaschka jedovatou poznámkou, že na příští jaro připraví dětem vhodné vlečné háčky. To je narážka na naše předloňské rozhodnutí příliš se dětem do stavby nových modelů neplést. Na jednu stranu vedeme děti k tomu, že létají a rozbíjejí modely, které si postavily téměř samy, což je na druhou stranu komplikováno dlouhými termíny stavby. Tak jen abychom to do patnácti let, kdy většina našich modelářů odchází na studie a páteční klubové schůzky již nestíhá, zvládli.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš