Stalo se již téměř tradicí, že začínám komentář k soutěži hodnocením počasí. Jinak tomu nebude ani tentokrát. V poslední době si s námi počasí skutečně nehezky zahrává. Již v závěru loňského roku jsme se kvůli velmi silné námraze na silnicích nemohli zúčastnit děčínské halové soutěže. Nejsevernější házedlo bylo v pořádku – sníh a mráz k lednu, resp. únoru patří. Ovšem Pepova jarní se opět nepovedla. Noční mrazy, kdy sloupec teploměru padal ke dvaceti stupňům, nás od účasti na této soutěži odradily. Zatímco před děčínským rampouchem protestovali hlavně tatínkové, kteří odmítli na té klouzačce řídit automobily plné dětí, tentokrát se vzbouřily maminky. Ani jsme s nimi moc nesmlouvali. Zdálo se nám, že jet do České Lípy, kde je vyhřátá klubovna hezky daleko od letové plochy, je skutečně velký hazard se zdravím. Hlavní pořadatel této soutěže, pan ing Bartík tentokrát zvolil zhruba o čtrnáct dní časnější termín. Pepova jarní se tak odehrála pět dní před skončením zimy. Ale není mu co vyčítat. Dnes je prvního dubna, tj. čas, kdy se Pepova jarní konala loni a stále se z oblohy sype sníh, stále mrzne.

Ale zpátky k této soutěži. Podle účastníků to nakonec nebylo tak hrozné. Kolem desáté hodiny dopoledne vykouklo sluníčko, ohřálo plochu a rozpustilo slabou sněhovou pokrývku. Sníh na letišti vystřídalo bláto. Téměř prý nefoukal žádný vítr a panovalo ideální soutěžní počasí, čemuž odpovídaly i dosažené výkony. Hodnotit je nemůžeme, nemáme k dispozici výsledkovou listinu. A nám nezbude než se utěšovat tím, že pro nás a naše modely je lepší, když fouká, než když je úplné bezvětří. Ale líto nám to je. Za týden máme první velké závody sezóny (Krajský přebor mládeže Prahy) a my máme za sebou několik málo hodů s házedly a vůbec žádný start s větroni. Snad si děti v Panenském Týnci vzpomenou na loňský podzim, kdy jim to s Giny docela létalo.

Z. Hykš