Zatímco my jsme nasadili do letošního ročníku Nejsevernějšího házedla stejnou sestavu jako v roce předcházejícím, letos tuto soutěž o novou krev obohatil neúnavný propagátor a modelářský patriot kolega Bartík. Vedle tradiční bašty ve Varnsdorfu se mu podařilo rozhýbat „modelařinu“ také v sousedním Rumburku. A protože náš Pepa vše řeší velkoryse, „přihodil“ k tomu i mladé modeláře z Bílého Kostela. To je spousta dětí, které má nyní na starost. Do začátku jarní sezóny jistě k nějakému tomu propadu dojde, ale ani trochu mu nezávidím, až se mu za tři týdny v České Lípě jeho svěřenci rozběhnou po krajině. My obvykle máme na soutěžích dostatek dospělých z řad rodičů a přesto nám někdy dělá problémy ten pytel blech uhlídat. Už jsem panu Bartíkovi radil, aby nechal děti očipovat a dohledával je po soutěži pomocí GPS. V každém případě jsme ale rádi, že po několika slabších ročnících se počet soutěžících přiblížil prvním ročníkům, kdy se na pláních v dolních Mikulášovicích hlubokým sněhem brodilo i třicet házedlářů najednou. Překvapil nás také Luboš Paťha, který si dal práci se statistikou a spočítal, že letos se jednalo o v pořadí již dvacátý ročník Nejsevernějšího házedla. Luboš proto již připravené diplomy operativně dozdobil zlatou dvacítkou.

Zmínit se musím o tom, že vždy pořádáme dvě soutěžní kola, o které se dělíme s mikulášovickými modeláři. Dvacet soutěžních startů plus nějaký ten tréningový let většinou zvládnou všichni v pohodě. A přiznejme si, že na dvojkolo nalákáme více soutěžících než na kolo jediné. Hlavně těch z větší dálky, kteří mají vysoké náklady na dopravu. A jak probíhá příprava? Při soutěži se schází modeláři z více klubů, což klade trochu více nároků na organizaci. Proto zástupci pořádajících klubů (pan Paťha, pan ing Bartík a já) dva, tři dny před soutěží začnou nervózně studovat předpověď počasí. V pátek večer proběhne první rozhodnutí, zda pokračujeme a nebo zda bude soutěž s ohledem na nepříznivý vývoj počasí odložena. O tomto rozhodnutí jsou informováni všichni modeláři. Maminky mají čas si rozmyslet, jakou svačinu dětem připraví a jak moc je na soutěž nabalí. V sobotu ráno proběhne upřesnění – v tuto chvíli je nejdůležitější osobou Luboš Paťha, který vybíhá na Mikulášovické pláně a zjišťuje, jak silný fouká vítr. A že se tam vítr umí pěkně rozběhnout! My ostatní do toho již nemluvíme. Panu Bartíkovi brání ve studiu větru varnsdorfská zástavba a nám naše poloha, neboť Vilémov je oproti Mikulášovicím položen hluboko v dolíku. Pokud vítr Lubošovi nerve čepici z hlavy, je vydán příkaz ke startu. Ještě, že máme k dispozici moderní spojovací techniku (mobily). Maminky dobalí svačinu, děti a vysílají je na shromaždiště. Jako první startují kolegové z Bílého Kostela, následují je Varnsdorfští a Rumburští modeláři, zatímco Vilémováci teprve vylézají z peřin. Proč ne, na plac to máme nanejvýš tři kilometry a až téměř na místo nás zavezou ochotní rodičové.

Ale teď již k vlastní soutěži:

První dvojkolo bylo naplánováno hned na začátek ledna. Už dlouho předem ale bylo jasné, že tentokrát z toho nebude nic. Předpovědi byly velmi nepříznivé. V sobotu ráno ani nemusel Luboš nikam běhat. I u nás v ďolíku bylo slyšet, jak v okolních lesích řádí silný vítr. Soutěž se přesunula o týden později. To sice panoval dost silný mráz, ale na druhou stranu bylo zataženo a moc nefoukalo. Ideální počasí pro slušné výkony, které se také dostavily. Navíc se sešla spousta časoměřičů, takže soutěž rychle ubíhala. Kdo byl s létáním hotov, byl zahnán do auta, aby nám nenastydnul. Start byl chvíli před desátou a kolem dvanácté již létali pouze starší a výkonnější modeláři.

Druhé dvojkolo popisuji jen z doslechu, protože mě dostihla chřipková vlna. Prý bylo ještě hezčí počasí. Létalo se tentokrát do mírného svahu a téměř nefoukalo, takže hlavně malé děti měly problémy svoje modely vyhodit do potřebné výšky. Ale senioři většinou dosáhli ještě lepších výsledků než minule. Dostavili se i hlavní favorité, tj. Standa Rudínský s Jendou Letcem Štohanzlem z Varnsdorfu. Ale i někteří naši seniorští modeláři se blýskli pěkným výkonem. To jiní utrpěli tím, že na závod nastoupili přímo z firemní oslavy.

Třetí dvojkolo bylo opět o týden odloženo. Následující sobotu bylo zataženo, mrzlo, ale zpočátku moc nefoukalo. Ke konci soutěže vítr zesílil a mraky, které se k nám valily ze sousedního Německa, hrozily pořádnou vánicí. Tomu naštěstí velká část soutěžících díky usilovnému snažení časoměřičů unikla. Závěrečnou vánici si užili jako obvykle jen naši šedesátivteřinoví házedláři, zatímco děti již čekaly v teple útulné vilémovské dílny na vyhlášení konečných výsledků. Opět musím pochválit kolegu Bartíka a jeho početný tým. Přestože vlastně celou soutěž nepříznivě ovlivnila permanentní lednovo – únorová chřipková epidemie, závěrečného vyhlášení se zúčastnilo tolik modelářů, že jsme se málem do naší dílny všichni nevešli. Vítězové se museli k pořadatelům pro cenu a diplom doslova prodírat. V hodnocení se omezím jen na konstatování, že oproti předchozím ročníkům podávali lepší výsledky v podstatě všichni modeláři. Těch několik ostudných výkonů nebudeme raději příliš pitvat. Výsledkovou listinu jako obvykle naleznete na našich stránkách. A tentokrát je tam i bohatá fotodokumentace.

Celý letošní ročník musím uzavřít již tradičním konstatováním, že největší hrdinové Nejsevernějšího házedla byli naši časoměřiči. Na stanovišti se příliš nepohybují a tak, přestože jsou na zimu řádně vybaveni, soutěž končí obvykle zcela promrzlí. Takže milí časoměřiči! Moc vám všem děkujeme. Já vím, že jste sice v duchu drtili kletby na celé tyto závody a pořadatele, kteří s předstihem dokážou spolehlivě určit soutěžní termíny na ty nejmrazivější dny zimy a slibujete si, že letos to bylo doopravdy naposledy. Věřím, že přes léto se ohřejete a příští rok se na louce v dolních Mikulášovicích opět sejdeme v hojném počtu. Vy i my, soutěžící. Tentokrát již po „jedenadvacáté“.

Nejsevernější házedlo výsledková listina

Za LMK Mikulášovice, Varnsdorf a Vilémov           Z. Hykš