Nezastírám, že jsme původně s touto soutěží nepočítali. Vlastně jsme si jí v kalendáři ani nevšimli. Upozornili nás na ní až její pořadatelé, kteří nám poslali propozice. Kolem tohoto letiště pravidelně jezdíme, tu na Ranou, jindy do Panenského Týnce, ale nikdy jsme na něm nebyli. Protože jsme byli zvědavi, jak to tu vypadá, dohodli jsme se s kolegy dost rychle. Pojedeme. A zvědavi jsme asi nebyli jen my, protože na letišti se v sobotu sešla poměrně pestrá skupina modelářů. Už první dojem byl pozitivní. Letiště je moc hezké. Trochu se podobá tomu varnsdorfskému, které jsme poznali letos na jaře v Chřibské – krátká přistávací dráha obklopená poli, několik hangárů, navíc útulný bufet a vše lemované kopci Českého středohoří. Ocenili jsme úzkou spolupráci pořadatelů s místním aeroklubem. V průběhu soutěže na ploše přistálo několik “velkých” letadel. Během přistání jsme rychle plochu vyklidili, abychom se na ní o pár okamžiků později zase vrátili. Vše se odehrávalo bez jakýchkoliv komplikací. A mám pocit, že dokonce se někteří členové aeroklubu aktivně účastnili těchto závodů coby časoměřiči. Trochu jsme pořadatelům pomohli s časoměřením, takže soutěž rychle ubíhala. K tomu svítilo sluníčko a foukal mírný východní vítr. Znalci místního povětří sice tvrdili, že tento směr díky nedalekým kopcům způsobuje ve vzduchu turbulenci, ale možná to bylo dobře. Přestože převažovaly spíše krátké a třeba i trochu divoké lety, někteří modeláři se občas trefili do termiky a tím pádem i dost naběhali.

K nedokončené sobotní diskuzi o názvech onoho „kopcořadí“ podél letiště, uvádím, co jsem doma zjistil z map: zprava – Oblík, Srdov, Brník a nejspíš ještě Křižák, Malý Křižák a Šibeník (neodolal jsem, protože tato řada kopců mě okouzluje od doby, co jezdíme na Ranou). A když už jsme v tom zeměpisu, musím zmínit také název obce i aeroklubu. Soutěžili jsme na soutěži Charvátecké a nebo Charvatecké házedlo? Ani internet v tom nemá úplně jasno, i když spíš výrazně převažovala varianta s krátkým “a”.

Naše sestava dětí byla dost slabá. Přivezli jsme pouze Šimona Poliaka a Tondu Jehličku. Soutěžit měl také Jirka Havlíček, jenže ten si těsně před soutěží nezodpovědně nalomil nohu. Uznávám, že s nohou v sádře se za modely špatně běhá. Omluvenku si vystavili z rodinných důvodů Ivan Sádovský a Víťa Havlíček, který chtěl tohoto víkendu využít k odpočinku před dalším náročným týdnem ve škole. I tak naši nejmladší modeláři zalétali docela dobře. Kluci si v obou kategoriích, ve kterých soutěžili, došli pro diplom a cenu. Tentokrát měl na sebe dostatek času i pan vedoucí Blaschka, který zvítězil mezi seniory v kategorii vystřelovadel. Než byly sečteny výsledky a napsány diplomy, stihli jsme návštěvu již zmíněného bufetu. Byly párky a podle toho, kdo kde v autě seděl, i alkoholické či nealkoholické pivo.

Jsa uondán celodenním pobíháním po letišti coby časoměřič, jsem odvolal plán na pozávodové dobytí Oblíku. Ty tři kilometry pořád do prudkého kopce a pak nazpět, bych určitě nezvládnul. A jak jsem pozoroval oba kluky, ani jim to moc nevadilo. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem před mnoha lety na modelářském soustředění, tehdy ještě v Roudnici nad Labem, naplánoval výlet na Hazmburk. Večer před pochodem jsem si přivodil těžký výron v noze, což tehdejší děti slavily dost bouřlivě. To Šimon s Tondou se jen spokojeně zabořili do sedaček Petrova vozu a vystoupili až na Rané, kde měl Petr nějaké jednání ohledně modelářského tábora, který v srpnu vedl. No a pak jsme už vyrazili do Lovosic, poté podél již klidného Labe do Bad Schandau, odkud jsme vystoupali k výhledům na kopce Českosaského Švýcarska (v zapadajícím slunci obzvláště pěkným – řekněme náhrada za ten Oblík) a po dvou hodinách jízdy dorazili před klubovnu, kde jsme paní Poliakové předali oba unavené, ale spokojené modeláře.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov Z. Hykš